13.díl

16. 10. 2010 | † 06. 04. 2011 | kód autora: nbF

 13csm

 

Večer jsem trávila jako každý jiný a ráno, asi kolem desáté jsem vyrazila k babičce. Mamka byla zase v práci, takže jsem šla sama. No jo moc mě nebavilo poslouchat ty žvásty, ale tak co už.

"A babi už je ti líp?"

"Jo jo už je to dobrý"

"Tak to jsem ráda" usmála jsem se. Po chvilce přišel do kuchyně i děda se slovy.

"A tady slečna bude zítra dospělá, tak všechno nejlepší hodně štěstí zdraví......."

"Moc děkuju, dědo" a dala jsem mu pusu. Babička mi taky popřála a i od ní jsem dostala nějaké peníze. Vzpomněla jsem si na kluky a přemýšlela jsem nad tím, co pro mě chystají. Z mého přemýšlení mě vyrušila babička.

"Tak a co ten tvůj slavný Roman?"

"No Romiš jo je v pohodě"

"A už si mu řekla, že se stěhujete?" zeptala se mě babička.

"Co??? Kam se stěhujeme???" vůbec jsem nepochopila.

"Mamka ti to ještě neřekla?"

....0pt; line-height:115%;font-family:"Book Antiqua","serif"">"Ne neřekla mi nic!"

"Aha, tak to jsem ti asi neměla říkat"

"No nevadí, pokračuj, kdy se budeme stěhovat a kam vůbec?" vyzvídala jsem. Tahle správa mě totiž vůbec nepotěšila.

"Ať ti to řekne mamka"

"Babi prosím" nahodila jsem psí oči.

"No dobře budete se stěhovat už zítra, ale kam to ti nepovím"

"Dobře no" počítala jsem s tím, že to nebude nikam daleko maximálně do jiného města. Od babičky jsem šla rovnou domů. Nevěděla jsem, jestli to mám říct Romanovi nebo ne a nakonec jsem usoudila, že mu to řeknu, až budu vědět, kam se stěhujme. Nebylo mi sice z toho moc hezky, ale nic jsem dělat nemohla, akorát mi vrtalo hlavou, proč mi to mamka neřekla. Šla jsem teda ven s Nikol.

"Budeme se stěhovat" oznámila jsem jí.

"Cože? A kam?"

"To ještě nevím, ale podle mě nikam daleko"

"A proč se vůbec budete stěhovat?"

"To taky nevím. Nevím nic, babička se omylem prořekla"

"Aha a Roman to ví?"

"Ještě ne. Řeknu mu to sama, tak mu to prosím neříkej, ani Mirovi, nikomu z Rosemaid!"

"Neboj"

"Díky"

"No tak to už se asi nebude vídat, že?" ptala se smutně.

"Asi ne no" bylo mi to líto. S Nikol jsem byla až do devíti a pak jsem šla domů čekat mamku. Hned jak přišla, bylo asi deset, jsem se ji šla vyptávat.

"Ahoj mami"

"Ahoj Teri"

"Mami my se budeme stěhovat?" očividně ji tato otázka zarazila.

"Jak to víš?"

"Od babičky" přiznala jse...


....

"No, pojď si o tom promluvit do kuchyně" mamka byla hodně smutná, nevěděla jsem ale proč.

"Sedni si" vyzvala mě. Posadila jsem se tedy naproti ní.

"No tak povídej. Prý se stěhujeme už zítra"

"Ano" kývla hlavou mamka.

"A kam?" na tuto otázku mlčela.

"Romanovi už jsi to řekla?" zeptala se mě z ničeho nic.

"Ne ještě ne. Řeknu mu to, až budu vědět, kam se stěhujeme"

"Aha, takže se připrav, že ho nejspíš už nikdy neuvidíš" jakmile to dořekla do očí mi vtryskly slzy.

"J-jak neuvidím? Proč?" nechápala jsem.

"Dostala jsem pracovní nabídku z Anglie"

"Ne mami! Já do Anglie nepojedu! Roman je pro mě všechno" a začala jsem brečet.

"Takových Romanů ještě bude. Já už to nemůžu zrušit, zítra odlétáme"

"Ale ty to nechápeš! Já ho miluju!"

"Zítra ve 20:00 nám odlétá letadlo, běž se sbalit a už o tom nebudeme mluvit" ještě chvíli jsem brečela, ale pak mi nic jiného nezbývalo. Napsala jsem ještě SMS Nikol.

*Ahojki Nikol, zítra opouštím tento dům ve 14:00 a jedeme do Mošnova na letiště. Stěhujeme se do Anglie. Romanovi to prosím napiš až po druhé hodině, přijel by totiž za mnou a já bych loučení s ním nepřežila pa Terka*

Jen jsem potichu balila své věci do velkých tašek. Nebyla jsem vůbec připravená na to rozloučit se na vždy s Romanem a ještě v den mých 18-náctých narozenin. To je snad zlý sen. Jak už byla půlnoc, šla jsem spát. Nemohla jsem však usnout, pořád jsem přemýšlela o Romanovi a o tom, že mi nejspíš nikdy neodpustí to, že jsem se s ním nerozloučila.

 

Ráno jsem se probudila něco kolem desáté a u baráku už jezdily auta, které mamka pořád nakládala věcmi, které jsme stěhovali. Hned jak mě viděla tak mi jen rychle popřála a řekla, ať ji pomůžu kolem jedenácte za mnou přiběhla Nikol.

"To si děláš srandu ne?" zeptala se mě bez pozdravu.

"Ne. Bohužel" jenom mě obejmula.

"A jsi si jistá, že už ho nechceš vidět?" zeptala se mě a jsem začala brečet.

"A-Ano...O půl třetí mu napiš, to co jsem ti psala a že ho miluju a že na něj nikdy nezapomenu a ať pozdravuje kluky"

"Oki no"

"Ale neboj, slibuju, že my dvě se ještě uvidíme"

"To doufám" šli jsme se ještě projít starými místy a pak už jsem musela za mamkou na oběd a chystat se k odjezdu. Bylo něco před druhou a sedala jsem do auta. Naposledy jsem se podívala na svůj baráček z okna, zamávala jsem Nikol a vyrazili jsme. Po cestě jsem nevěřícně potkala bílou dodávku Rosemaid, dělala jsem jakože v tom autě vůbec nejsem. Na místo jsme dorazily něco před třetí.

"Co tu budeme dělat až do osmi mami?"

"Tak to nevím" hodinu jsme jen tak proseděli a pak jsme vyrazili do obchodu něco kolem půl páte mi volá Nikol.

"Halo?"

"Roman jede za tebou!!!" vykřikla na mě.

"Co jak je to možné? Ty jsi mu řekla, kde jsem"

"Řekl, že mi to nikdy neodpustí a kluci stáli taky proti mně!"

"..."

"Promiň"

"V poho no. Ale co mám dělat??"

"Já nevím" odpověděla mi"

"No pecka no ještě ti zavolám, měj se Nikol"

"Ty taky pa"

S mamkou jsme potom došli zpátky na letiště a o půl šesté přijel velký náklaďák pro naše věci. Začali jsme nakládat a bylo 7 a měli jsme hotovo. Náklaďák měl odvézt naše věci až do Francie, kde se přesouvaly na loď, a čekat nás měli v přístavu. Seděla jsem a čučela do země, pak jsem zvedla hlavu a zpoza rohu vyšel Roman...

 

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.