1.díl

16. 10. 2010 | † 06. 04. 2011 | kód autora: nbF

 1csm

Brouzdám si takhle po internetu a na co nenarazím, na fanklub Mira Šmajdy. Strávila jsem na něm celý den a nejvíce mě potěšila zpráva že, Miro bude mít za dva dny koncert jen kousíček za městem. Hned druhý den jsem o tom šla informovat kmošku Nikol a ta, jelikož do Šmajdy stejný blázen jako já, tak souhlasila, že půjde. Druhý den jsme byli domluveni na 15:00 a za hoďku jsme byli na místě. Rosemaid však vystupovali až za hodinu tak jsme si řekli že, projdeme stánky a v tom slyším Nikol.
"Teri dívej na ty super trenky.” Jdu honem za ní a fakt. Byl tam stánek, kde se prodávali černé trenky s logem rockových kapel. Měli tam Metallicu, Ironmaiden, Slipknot a jiné. Rozhodli jsme se že je teda koupíme – každá jedny.
"No a jak mu to dáme? ” zeptala se mě Nikol.
"Já bych mu dala jedny teď a ty druhé zas jindy. ” odpověděla jsem jí.
"Jo tak jo." a šli jsme si hájit místa k pódiu. Nikol mě táhla doprostřed, ale tam už to bylo ucpané a tak jsme šli doleva. Najendou se objevily všichni z Rosemaid, až na Mira a zahájily zvukovou zkoušku. Z Nikol mě už však bolela hlava, jak pořád opakovala.
"Já se střešně těším, bože co budu dělat, já se nemůžu dočkat. ”
"No jo však za chvíli tu bude, taky se těším. ” říkala jsem jí pořád do kola.
Pozorovali jsme bubeníka, jak zkouší zvuk a mezitím k nám dolehly hlasy nějakých fanynek a jedna z nich zrovna řekla větu 
"Ten černovlasý ale není vůbec škaredý. ”
"No to není. ” odpověděla jí kamarádka.
V tom okamžiku jsem pohlédla na černovlasého kytaristu a najednou jako bych se propadla. Krásný černovlasý kytarista dřepěl pouhý metr ode mě a ladil si kytaru.
"Ty Nikol. ”
"No" odpověděla mi.
"Vidíš toho černovlasého kytaristu?" zeptala jsem se jí.
"Jo co je s ním?" 
"Co je s ním? Jsi slepá? Je úplně nádherný."
"Ale prdlajs... není škaredý, ale na Mira nemá." Odpověděla a dále pozorovala bubeníka.
Já však měla oči jen a jen pro něj. Doladil kytaru a pohledl na fanoušky, pak i na mě a naše pohledy se střetly. Najednou jako by mě někdo znehybnil. Usmál se na mě a já na něj. Byla jsem v sedmém nebi. Po chvíli vběhl na pódium Mirko a začal songem Suchý ľad. Celý koncert jsem pozorovala jen toho černovlasého kytaristu. Koncert skončil a Miro, začal představovat členy kapely. Dávala jsem dobrý pozor, abych jeho jméno nepřeslechla. Roman Birkuš, řekl a poplácal onoho černovlasého kytaristu po zádec...

.... 
"Takže Roman." Řekla jsem si v duchu. Jeho jméno jsem si říkala pořád znova a znova. Lidi začali odcházet a stát frontu na autogramiádu. My jsme však ještě stáli u pódia a Niki mi líčila celý koncert jako bych tam vůbec nebyla, no vlastně jsem byla trošku mimo, ale nebavilo mě poslouchat pořád znova a znova jak byl Miro skvělý.
"Jo já jsem tu taky byla" řekla jsem jí, jak už jsme to nemohla vydržet.
"Jo pojď jdeme na tu autogramiádu" a táhla mě do nějaké budovy. V tom slyším
"Tak na autogramiádě" otočím se a mával na mě on. Roman. Usmála jsem se na něj, ale na odpověď jsem se nezmohla, jsem v šoku a na Miro se mi rázem vykouřil z hlavy.
"Slyšela jsi to? Slyšela jsi to? Bude na mě čekat" šílela jsem.
"Jo slyšela" odpověděla trochu zklamaně.
"Kéž by mi to tak řekl Miro" řekla a zadívala se do země. Šli jsme dál. Fronta byla až ven a Mirko seděl za stolem v široké uličce, za kterou byla větší místnost. Teď zase pro změnu začne vyvádět Nikol.
"Dívej se tam je Mirko" zaslechla jsme kámošku avšak Miro mě moc nezajímal, já hledala Romana. A taky že jsem ho našla. Ve větší místnosti za onou uličkou byl větší stůl a za ním kapela Rosemaid, včetně Romana.
"Vem prosím Mirovu podpis-kartu i mě ja zatím půjdu a obejdu zbytek kapely" řekla jsem abych mohla rychle za Romanem.
"Ty s Mirkem nechceš fotku" 
"Ale jo ale to zas příště nechce se mi tu mačkat" řekla jsem rychle.
"Tak jo sraz potom venku zatím" 
"Jo jo" řekla jsem a tlačila jsem se dál k Romanovi. Dorazila jsem k prvnímu a to byl Miro Bitomský.
"Čau" pozdravil mě.
"Ahoj podepíšeš se mi na ruku?" zaprosila jsem.
"Jasně" a mrknul na mě. Šla jsem i za Jarem a Tamásem a Roman byl až a konci v obležení fanynek. Snažím se dostat až k němu což se mi asi po minutě povede.
"Ahoj" pozdraví mě Roman.
"Ahoj" usměju se.
"Líbil se ti koncert?" začne konverzaci.
"Jo byl jsi skvělý" kývnu hlavou. Pak si uvědomím co jsme řekla a rychle se opravím.
"Teda jo koncert byl skvěly, ty však taky"
"Díky" následuje chvíle ticha pak zas ze sebe zase vypustí větu.
"Jak se jmenuješ?" 
"Tak schválně skus hádat." Roman se usměje a vezme to jako hru.
"Okej, takže ty budeš určitě Terka." A podívá se mi hluboko do očí. Cítím se jako v ráji a po chvíli přikývnu.
"Jo jak to víš?" 
"No když se mi někdo líbí tak si jeho jméno prostě zjistit musím" usměje se a mrkne na mě. 
"A ty jsi Roman že?" zeptám se jistě.
"Jo jo, jak to víš?" zeptá se jako by si vůbec neuvědomoval, že je Miro na konci koncertu představil.
"No Miro říkal na konci koncertui vaše jména a na tvém jménu mi obzvlášť záleželo, abych ho nepřeslechla"
"Vážně?"
"Jo" a zrudla jsem jak rak. Najednou jsem si uvědomila, že ještě nemám podpis.
"Romane" vyruším ho jak kontroluje svůj mobil
"Jo"
"Podepíšeš se mi?"
"Jasně tobě vždycky" a usměje se, ale nebyl to ten stejný usměv co jsem na něm až doposud vídával byl takový, jiný.
"A kam to chceš?" Zamyslím se a odpovím
"Na bříško" podívám se na něj a usměju se. Roman tam něco čmára, já se však dívam na něj.
"Díky"
"Nemáš zač." V tom za mnou přiběhne Nikol.
"Teri pojď, za 10minut nám jede bus"
"Sakra dělej, musíme si pohnout"
"Tak my už musíme Romi" podívám se na něj smutně.
"Jasně a odkud že jsi?" to už mě ale Nikol táhne a utíká.
"Z Ostravy" zakřičím na něj.
"Tak to se uvidíme možná za týden měj se"
"Ahoj" zamávám a utíkáme na bus. Po cestě domů mi Niki mi půlku cesty líčí Šmajdu.
"Mirko je úplně krásný, milý prostě skvělý"
"Dala jsi mu ty trenky" zeptám se jí abych přerušila její básnění.
"Jo" a začneme se obě smát
"A ty?" 
"Ne přišlo mi to blbé" odpovím ji 
"Ale mám podpis na břiše, dívej" a ukážu ji podpis na břiše a sama se na něj podívám. Obě však ztuhnem jako by do nás udeřil blesk. 
"Hmmmm nechal ti na sebe číslo" zapiští a já se k ní v tom pištění přidám. Nemůžu uvěřit svým očim. Jsem štěstím bez sebe a vůbec mi nevadí, že jsem v buse plném lidí. Pak nás to přejde a já ji líčím celý můj rozhovor s Romanem.
"Hustý" vypadne z ní jak vystupujem. Jdeme společnou cestou domu pak se ale naše cesty rozdělují.
"Napiš mi" no jo odpovím
"Ale ty mi taky"
"Jo neboj ahoj" a zamává mi, já ji však taky. Jdu domů a v hlavě si pořád promítam tenhle skvělý den a nemůžu tomu ani uvěřit a konečně vidím můj baráček a jsme konečně doma.

Předem se omlouvám za pravopisné chyby a za to, že je vše psáno česky. Slovenština mi moc nejde.

...


...

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.